O koních a jejich majitelích

Vy, dříve narození, vzpomínáte na hrkot koňských či kravských potahů v ulicích našeho městečka? Píši úmyslně městečka, protože v době, kdy u nás v obci jezdily dřevěné povozy, byly Bojkovice ještě městečkem. A i dnes je starší generaci častěji používané úsloví "jít do městečka." a ne "do města." Bojkovice nemají bohužel atributy středověkého města s náměstím, kašnou, zbytky hradeb a radnicí. Městem se staly až v 60. letech minulého století. Ještě do začátku šedesátých let minulého století bylo možno uvidět koňské potahy jezdit  ulicemi a hlavně pracovat na poli. Kolektivizace zemědělství a s ní spojený obrovský nástup hospodářské techniky, hlavně traktorů, vytlačily během několika let koně, voly a krávy z polí a ulic. V tomto krátkém pojednání bych se chtěla zmínit o koních a jejich majitelích Bojkovic v období krátce před II. světovou válkou, během ní a ve dvou desetiletích poválečných let.

Kůň provázel člověka celá tisíciletí. Už ve starověku bylo používáno koňské síly k dopravě ve stavebnictví a hlavně ve válkách. Kůň sdílel mnohdy tragických osud svého majitele v bitvách a četných potyčkách. Slavné rytířské turnaje by se neobešly bez krásného, ušlechtilého koně. Kůň byl nositelem dobrých i špatných zpráv, pracoval na poli, svážel úrodu z polí, dřevo z lesa, přivážel k rodičkám porodní báby, či lékaře, vezl snoubence do kostela, odvedence na vojnu, zesnulého na hřbitov. Doslova provázel člověka od narození až po hrob. Byl a je dosud prostředníkem sportu a zábavy a v polední době i součástí léčebné terapie.

Vzpomeňme, kolik krásných písní o koních vzniklo lidovou tvořivostí!! Kůň byl nejen pomocníkem člověka, ale také jeho věrným společníkem a nedílným atributem lidské společnosti a její kultury.

A nyní něco o koních a jejich majitelích v Bojkovicích. Ve dvacátém století, přesněji v jeho první polovině, pracovalo v obci 25 párů koní, v tomto přehledu nejsou zahrnuty koně, kteří byli v majetku světlovského velkostatku, jedná se o bojkovské sedláky, majitele větších zemědělských usedlostí – statků. V přehledu uvádím abecední seznam majitelů koní s názvem ulice a u mnohých  přezviska:

  1. Dolina Antonín, Podhájí – Čaban
  2. Dolina Jan, Podkostelí - Hýp
  3. Doruška Alois, Podhájí
  4. Hamšík Rudolf, Podkostelí
  5. Hanke Richard, Podkostelí
  6. Husták František, Sušilova
  7. Lahuta František, Podhájí
  8. Lahuta František, Sušilova – Morávek
  9. Lahuta Jan, Sušilova – kolář
  10. Kočíř Jan, Fučíkova čtvr. – Nové Domky
  11. Koželuha Jan, Podkostelní – Čepelák
  12. Koželuha Josef, Nádražní
  13. Mareček František, Ústsko
  14. Milička Otto, Palackého
  15. Uchytil Josef, Tovární – Cherubín
  16. Uchytil Karel, Podhájí
  17. Urbánek Alois, Podkostelní – Haťa, Valčíci
  18. Urbánek Josef, Sušilova – Matúš
  19. Urbánek Jindřich, Sušilova
  20. Urbánek Ludvík, Tovární – Vasilský
  21. Urbánek Karel, Podkostelní - Vasilský
  22. Slavíček Antonín, u železničního mostu v Sušinově ulici
  23. Slavíček Jan, Sušilova – Honzé
  24. Staník František, Nábřeží svobody - Vápeňa
  25. Šimoník Jaroslav, Komenského – povozník

Když se podrobně podíváme na seznam, zjistíme, že nejvíce bojkovských sedláků bydlelo na Podhájí a na Podkostelní a nejvíce opakovaným příjmením je Urbánek. Protože nositelů stejného příjmení bylo více, vznikala přezviska, která pomáhala rozlišovat jejich nositele. Uváděná přezviska nejsou proto hanlivým označením určité osoby, ale pomůckou k jejich rozlišení.

Koně byli nejen nepostradatelným pomocníkem v hospodářství vlastníka, ale také velkým majetkem. Podle toho bylo o koně vždy postaráno. Protože je kůň býložravec nepřežvýkavý, potřebuje na nasycení více času, než přežvýkavci. Proto koňaři stávali brzy ráno před odjezdem za prací, aby dali koňům píci do žlabu. Obyčejně se vraceli ještě do postele dospat. Kůň vyžadoval čistou vodu, čistou podestýlku a časté kartáčování a hlavně vlídné zacházení. A to se jim dostávalo. Pěkný kůň byl chloubou hospodáře. Starost o koně byla sice přísná řehole a cílená povinnost, ale také záliba a zdroj potěšení. Proto snad vzniklo označení pro trvalý zájem a nadšení pro určitou lidskou činnost ve všech oblastech života a které už vůbec s koněm nesouviselo: "Má svého koníčka".

Koně obdělávali nejen pole sedláka, ale také pozemky některých drobných chalupníků – jezdilo se formanku. Od jara do zimy koně pomáhali při polních pracích. Na jaře se selo a sázelo, pak přišly sena – to se sváželo seno, přišly žně a svoz úrody a na podzim se sklízela úroda a odvážela z polí, vozil se hnůj a prováděla podzimní orba. Ani v zimě koně nezaháleli. Pracovali v lese – přibližovali stromy a sváželi dřevo. Někteří majitelé koní si přivydělávali tak, že přiváželi zemědělské a jiné produkty výroby na překladiště  bojkovského nádraží a naopak odváželi zboží, určené pro chod podniků v Bojkovicích. Zámožnější sedláci měli už moderní hospodářské stroje – secí stroje, žací stroje a samovazače a tyto byly taženy koňskou silou.

Povozníkem v Bojkovicích byl pan Jaroslav Šimoník, ten používal svého koně k přepravě pošty z vlakového nádraží na poštovní úřad a opačně. Měl modrý skříňový vůz se stupátkem ke dveřím povozu a tam jsme my děti občas v jízdě usedly a kousek cesty se svezly. Kromě pošty obstarával různé povoznické služby.

Ještě počátkem padesátých let 20. století přebírala mladší generace povinnosti hospodářů. Proto bylo možno vidět na jedoucím voze s otěžemi v rukou Rudolfa Hamšíka, Zdeňka Hustáka, Josefa Koželuhu, chlapce Lahutovi, Jaroslava Šimoníka, Richarda Hankeho a další mladé muže z Bojkovic, kteří měli kráčet ve šlépějích svých otců. Nestalo se tak.

V polovině padesátých let nastala v Bojkovicích násilná kolektivizace zemědělství. Koně byli majitelům odebráni a společně ustájeni. Ještě počátkem 60 let bylo možno sporadicky uvidět v ulicích Bojkovic koně. Pak zmizeli docela. Je smutným faktem, že většina těchto nepostradatelných pomocníků a společníků člověka skončila na jatkách.

Do dnešní doby se velká část bojkovských zemědělských usedlostí zachovala. Mnohé z nich změnily svůj vzhled k nepoznání, mnohé si však svůj ráz zachovaly dodnes. Úplně zanikla pouze stavení Jana Doliny, Richarda Hankeho a Jana Koželuhy na Podkostelí a Josefa Uchytila a Ludvíka Urbánka v Tovární ulici. A z bojkovských sedláků, jejichž přehled jsem výše uvedla, žije jediný, a to pan Ludvík Urbánek - Vasilský.

Koně a jejich majitelé jsou dnes už historií, a proto vzniklo pro budoucí generace toto krátké pojednání. Pro žijící pamětníky nechť je milou vzpomínkou na dobu nenávratně minulou, ale především vzpomínkou na všechny, kteří byli jejími přímými účastníky a vykonavateli – bojkovské sedláky a jejich koně.

Markéta Klimentová